Budoucnost evropské migrační politiky
Souhrn online semináře.
Ve čtvrtek 18. února se uskutečnil online seminář na téma Budoucnost evropské migrační politiky. O současné situaci v oblasti migrační a azylové politiky EU a změnách, které přináí Nový pakt o migraci a azylu, debatovali Tomá Urubek z Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR a Eva Janská z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Diskuzi moderovala Ludmila Johnová, ředitelka Eurocentra Praha.
Nový pakt o migraci a azylu
Ve své úvodní prezentaci se Tomá Urubek zaměřil specificky na Nový migrační pakt představený v loňském roce Evropskou komisí. Jedná se o rozsáhlý návrh reformy evropské migrační politiky, která se po migrační krizi v roce 2015 ukázala v současné podobě jako nefunkční a neudritelná. Samotný návrh obsahuje mimo nové legislativy také změnu té stávající spolu s nelegislativními dokumenty, jako jsou doporučení či akční plány.
Nový pakt reaguje na východiska a strategické priority migrační politiky stanovené členy Evropské rady v reakci na migrační krizi. Mezi ně patří neopakování migrační krize a posílení aktivit v zemích mimo EU s cílem zajitění prevence a poskytnutí finanční pomoci. Dále je mezi priority zahrnuta účinnějí ochrana vnějích hranic, boj proti nelegální migraci a převaděčství a rozliování mezi nelegálními migranty, kteří budou navráceni do země původu, a uprchlíky, kteří mají nárok na mezinárodní ochranu. S tím je spojené také posílení a zrychlení návratů či dohoda o posílení solidární pomoci státům na vnějí hranici. Jako dalí z priorit stanovili předsedové vlád také dobrovolnost případných relokací a zamezení sekundárních migračních toků mezi jednotlivými členskými státy EU.
Návrh migračního paktu přináí důleité změny v několika oblastech. Za prvé se migrace stává základním bodem ve vtazích mezi EU a migračně relevantními zeměmi, jako jsou státy Balkánu, severní Afriky a Turecko. Zároveň navrhuje posílení hraniční procedury skrze kontrolu vech osob, které vstupují bez splnění potřebných kritérií, v místě jejich prvního vstupu do EU. Tato procedura se skládá z identifikace, bezpečnostní a zdravotní kontroly či sejmutí otisků prstů. Dále se pakt věnuje vyuití IT technologií při ochraně hranic, posílení boje proti převaděčství či monitoringu situace a předvídání krizí. Jednou z dalích změn, které pakt přináí je také nový systém solidarity, jeho součástí je i tzv. návratové sponzorství. Tomá Urubek představil, e podle členských států EU je tento nový systém velmi komplikovaný na to, aby mohl být flexibilní a realizovatelný. Proto o něm bude probíhat řada dalích debat a simulace jeho funkčnosti.
Postoj České republiky k Novému paktu
Česká republika předloení návrhu paktu přivítala, jeliko si je vědoma toho, e evropská migrační politika potřebuje komplexní reformu. Prioritou je vytvoření moderního migračního systému, který bude nejen efektivní a realizovatelný, ale zároveň také schopný odolávat krizím a mimořádným situacím. Česká republika klade největí důraz na spolupráci se zeměmi mimo EU a ochranu vnějích hranic. Zároveň podporuje solidární mechanismus bez povinnosti relokace.
Migrační a integrační politiky v Evropě
Eva Janská se ve svém úvodním příspěvku představila modely, od kterých se odvíjí migrační politika evropských zemí. Podle definice Organizace spojených národů jsou pod pojmem migrační politika zahrnuty vechny politiky ovlivňující mezinárodní migraci anebo ty, které se přímo dotýkají potenciálních nebo aktuálních migrantů. Ekonomické, sociální a politické změny často vedou k následným úpravám migračních politik. Základem rozdílů mezi přístupy jednotlivých států k migraci jsou historické a společenské souvislosti. To je patrné například v rozdílu mezi multikulturním liberálním přístupem zámořských zemí jako například USA či Kanady a německým přístupem zaloeným na principu národa a společného etnika.
Podle klasické typologie migračních politik můeme definovat tři základní modely. Diskriminační model dává do popředí společný původ, zatímco imigrace zahraničních pracovníků je charakterizována omezeným přístupem do některých sfér veřejného ivota a nízkou mírou integrace. Druhým modelem je asimilační s cílem zajistit splynutí s větinovou společností. Naopak multikulturní model podporuje přístup migrantů do vech sfér a toleruje kulturní specifika.
Změny v 90. letech
Od 90. let 20. století vak dochází v Evropě ke sbliování migračních politik. V souvislosti s neúspěnou integrací druhé a třetí generace imigrantů v Nizozemsku se ukázalo, e stávající modely nestačí. Byl tak zaveden nový model občanské integrace, který spojuje začleňování spolu se zachováním kulturních a náboenských specifik a získáním občanství po zvládnutí jazyka a základních občanských hodnot. Následně se stále více zemí v Evropě začalo přibliovat tomuto modelu. Základem jsou společné principy pro úspěnou integraci, jako například zaměstnanost, kurzy jazyka či stejný přístup do veřejných institucí.
Budoucnost evropské migrační politiky
Pandemie covidu-19 jen více poukázala na potřebu reformy migračních pravidel. I přesto, e v loňském roce byl počet příchozích migrantů nejnií od roku 2013, rizika v bezprostředním okolí EU i díky pandemii narůstají. Podle Tomáe Urubka je tak potřeba zahrnout do reformy také reakci na aktuální trendy, přípravu na postpandemickou situaci a zároveň by měla být brána v potaz také socioekonomická situace v rámci EU. Dle jeho slov je ale důleité dosáhnout dohody na základě kompromisu a shody vech členských států EU. Potenciál k dohodě zde existuje, je vak nutné provést úpravy. Jednání o paktu tak bude náročné a dlouhé, a to nejen kvůli panujícím politickým rozdílům, ale i legislativně technickým. Podle Evy Janské vak dlouhá jednání mohou vést k tomu, e během té doby dojde k dalímu vývoji situace, na který nebude pakt schopný reagovat.
Záznam celé debaty je k dispozici ke zhlédnutí na Facebooku zde.